PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na první poslech panuje v neznámější finské speed metalové družině status quo. Nové album STRATOVARIUS zní ve všech směrech jako STRATOVARIUS, takže snad není nic, co by nebylo na svém místě. Kromě Tima Tolkkiho, samozřejmě, ale to na onen první poslech člověk věci neznalý nemusí vůbec zjistit. Ba co víc, on to nemusí zjistit ani kdykoliv později, kdy už do čerstvého albového zápisu (po čtyřech létech půstu) nahlédne skrze všechny jeho přístupové i nepřístupové cesty a dostane se mu až na kloub. Ono to totiž skutečně vypadá, jakože duchovní otec a odvěká studnice nápadů kapely v jedné osobě je stále přítomen a skladatelsky aktivní.
Protože napsal-li jsem, že „Polaris“ v podání STRATOVARIUS zní ve všech směrech jako STRATOVARIUS, nezbývá mi, než na tohle konstatování ještě jednou zaklepat jako na dřevo. Autorské příspěvky téměř celé pětice (krom Jörga Michaela samozřejmě) jsou vedeny přísně ve stylově čistém a tradičním STRATO – rukopisu, z části již podle zavedených praktik (Kotipelto, Johansson), z části také nově (Kupiaien, Porra), nicméně v naprosto stejném a letitém duchu. A aniž by mělo být globalizováno, zda to o poměrech v kapele vypovídá něco závažnějšího, vyplývá z toho mimo jiné i ten závěr, že jak kytarový novic (dále působící například také v grind corovém projektu FIST IN FETUS), který nastoupil na skutečně ostře sledovanou pozici, tak také druhý služebně nejmladší člen kapely absolvovali studiovou premiéru víceméně bez ztráty kytičky. Naprosto jasně o tom svědčí celkový dojem z alba, jeho konzervativní „chuť“ a vyvážené zvukové vyznění, stejně tak jako přímější pohled na jednotlivé skladby. Zde občas přicházejí i liché a falešné signály (které si, stejně jako ty „sudé a pravé“, všichni autoři hudby mezi sebou chvályhodně rozdělili zcela spravedlivě), i když to samozřejmě znovu není nic, na co bychom u Finů už někdy nenarazili (zejména naposledy na „Stratovarius“). Spíše méně příjemný pocit nenaplněnosti proto získáte u nudných „Falling Star“, „King Of Nothing“ a „Winter Skies“, naproti nimž stojí ne úplně nezajímavá rutina typu sypaček „Blind“ či „Forever Is Today“ (přestože z nich znovu na všechny strany vlají klasičtí HELLOWEEN) a konečně také zřetelně prospívající adrenalinové záležitosti jako singlová „Deep Unknown“, Tolkkiovsky rozmáchlé melancholično o dvou částech „Emancipation“ nebo závěrečná akustická krása „When Mountains Fall“, s přehledem zastiňující oba zbývající baladické pokusy alba.
Neboli takhle nějak to vypadá, když se vlk nažere a koza zůstane celá. Prohrávajícími jsou tak nakonec ti, kterých se všechny ty změny, na nichž se dnes staví, měly týkat nejméně – totiž my, posluchači. Kotipelto a spol. mohou být relativně spokojeni, neboť své pověsti pravděpodobně dostáli, a že to není úplně košer už je nejspíš nemusí moc zajímat. My tak máme před sebou nové album STRATOVARIUS, vedle něj nové album Tolkkiho odpovědi REVOLUTION RENAISSANCE, a je nám všem myslím naprosto jasné, že kdybychom z nich obou vzali to hmatatelně lepší, povedenější a záživnější, dostali bychom přesně takový STRATOVARIUS, o jaký nám jde především. A přestože platíme celé daně a chceme proto také celé STRATOVARIUS, musíme se spokojit jen s těmito jeho dvěma půlkami. Ale vysvětlujte to znesvářeným kohoutům …
Timo Tolkki že už není ve STRATOVARIUS? Nepovídejte … totiž vlastně, povídejte!
6,5 / 10
Timo Kotipelto
- zpěv
Matias Kupiainen
- kytara
Jens Johansson
- klávesy
Lauri Porra
- baskytara
Jörg Michael
- bicí
1. Deep Unknown
2. Falling Star
3. King Of Nothing
4. Blind
5. Winter Skies
6. Forever Is Today
7. Higher We Go
8. Somehow Precious
9. Emancipation Suite: I. Dusk
10. Emancipation Suite: II. Dawn
11. When Mountains Fall
Nemesis (2013)
Elysium (2011)
Polaris (2009)
Stratovarius (2005)
Elements Pt. 2 (2003)
Elements Pt. 1 (2003)
Intermission (2001)
Infinite (2000)
Destiny (1998)
Visions Of Europe (Live) (1998)
Visions (1997)
Episode (1996)
Fourth Dimension (1995)
Dreamspace (1994)
Twilight Time (1992)
Fright Night (1989)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Edel Music/Armoury Records
Stopáž: 54:54
povedené CD.....
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.